Místo bydliště: Zlín
Věk: 41
Který vrchol se mi líbil nejvíce?
Učarovala mi Lemešná.
Který vrchol byl nejnáročnější?
U všech jsem si pořádně mákla, nejnáročnější byl výjezd z Trojanovic na Velký Javorník, Trojačku a Poutní jeskyni Panny Marie, při kterém jsem najela 110 km. Ale ten pocit po dojezdu, ten vám nikdo nenahradí…
Na kolika vrcholech jsem letos díky VKV byl(a) poprvé v životě?
Kromě Jeleňovské, Lukova a Bobku na všech.
Jakým způsobem jsi zdolával vrcholy? (na jakém kole, s kým, s přiblížením nebo vše z domu)
Všechno bez přiblížení, dvakrát jsem si udělala třídenní výjezd se spaním v Karlovicích, Trojanovicích a Martiňáku. Kolo mám starého Authora trek a synovo mtb, pravidelně jsem je střídala, abych je nestrhala. Jezdím sama a ráda.
Kolik jsi během zdolávání najel(a) kilometrů?
1047 při 15ti výjezdech.
Jakou veselou či krušnou historku jsem při zdolávání vrcholů zažil(a)?
Spoustu. Nejveselejší přikládám:
Na domácí trase na Lukov:
Včerejší epesní zážitek z dobytí prvního vrcholu #jezdimvkv, zříceniny hradu Lukov, budiž dostatečným ponaučením pro všechny, kdo by se se mnou někdy chtěli vydat někam na kole, a nebo vůbec, někam… Ať víte, do čeho lezete… Klid a mír rozprostírající se v prostorách kdysi slavného hradu, umocněn velmi citlivě provedenou rekonstrukcí a krásně upravenou kaplí sv. Jana Křtitele, byl vykoupen krví a potem, které by někdo, kdo mne nezná a řekne si, netrefíš ze Zlína na Lukov, rozhodně nečekal. Teorie, že když z Lukova pojedu do kopca, tak se přeci nemůžu dostat nikam jinam, než na hrad, se ale ukázala jako lichá. Moje obliba ve ways less trevelled v kombinaci s heslem ne všichni, kteří bloudí, jsou ztraceni, je nebezpečná už v autě, kde jsem omezena sjízdnými, no dobrá, silnicemi, natožpak na kole, kde ta omezení padají skoro úplně, při spolehnutí se na můj pud sebezáchovy, který ještě k tomu všemu občas vynechává. Nicméně mne dostala na místa uprostřed přírody, kde si člověk uvědomí, o co tam dole ve městě přichází. Trasa měla měřit 12 km, což bylo na 17. km bez hradu v dohledu podezřelé již i mně, ale ani hluboký les, nohy zabořené po kotníky v bahně a kolo na ramenou mne neodradili v následování velmi neurčité směrovky v hlavě, tady to přeci někde musí být. Za překrásného zpěvu ptáků se ze snáď se neztratím na blbém Lukově stalo ehm…. tak já se tedy podívám do mapy. V inteligentím přístoji napojenému na všeobjímající síť, se kupodivu zjevil bod Hrad Lukov a tečka, tady stojíš ty, ne až tak vzdálené od sebe! Pro mne nová funkce zabodni špendlík mi přišla natolik zajímavá a užitečná, že jsem ji hned využila. Po sedmé zastávce, kdy byla mapa propíchaná jako panenka woodoo mého úhlavního nepřítele, jsem potlačila svůj instinkt jdi na vrchol a uposlechla rady svého očividně zorientovanějšího kapesního přítele, a ač z kopce a po cestě, dala jsem se doleva, jak se zanedlouho ukázalo, opravdu směrem k hradu. Rozhodnutí určitě napomohlo i to, že sice dosti prudce klesající, ale již schůdná stezka, najednou končila srázem a proměnila se v regulérní koryto potoka. Prošla jsem… čím dál pokornější k přírodě, bohu, úctě ke značeným turistickým cestám a v bezmezném obdivu ke všem, kteří po nich jdou bez neustálého bezdůvodného nutkání sejít z cesty. Když jsem uviděla vymýcený svah, pochopila jsem. Cesty, které vedou lesem křížem krážem, jsou vyježděné od lesáků svážejících pořezané stromy a je tedy jistota, že někam vedou, ale ne vždy na místo, kam chci i já. Proto mě překvapila z lesa vykukující usedlost, kde se kouřilo z ohniště a lidé před domem mne na dálku zdraví dobrý den. Slušně a hlasitě odpovídám, nicméně dotaz: „Jedu tudy správně k hradu?“ jsem si odpustila. Co jim jako řeknu, až se budou ptát, odkud jedu, když přicházím zjevně ze směru, ze kterého se plíží akorát lišky dávající dobrou noc, že jsem slanila z vrtulníku?! Pěšina čím dál méně připomínala stezku vyšlapanou zvěří a i vyjeté koleje zmizely. Pocity tentokrát odpovídaly realitě, na stromě se objevila značka. A radost mi nedokázal zkazit ani fakt, že byla zelená, jakkoliv na hrad měla vést červená, protože značka rovná se turista a turista rovná se hrad. Úvaha, že když jsem posledně zahnula doprava, tak jsem zabloudila, takže když teď zahnu doprava, půjdu správně, musela proběhnout nevědomě, prostě nevím. Ale v tu ránu se zjevil mostek, věž z průvodce a obnovila víra v to neidentifikovatelné něco, co mne vždy dovede tam, kam má. Selfíčko pořízeno, můj první vrchol VKV dobyt, zřícenina se svými zákoutími, úchvatnou kapličkou a překrásným výhledem mi byla odměnou vskutku zaslouženou
A při výstupu na Lemešnou:
Zase jsem mu naletela… V rámci vývoje aplikace #mapy.cz bych toho vývojáře vzala někdy do terénu na trasu,co plánuje. Nebo alespoň te IA za tím vysvětlila,ze horské kolo není to, co zvládá ferraty. Po tomto zážitku můžu v klidu lesní zvěř vyučovat pohyb v nepruchodnem vysokohorskem terénu. A kdyby se něco stalo,tak možu vzít aj nějakého menšího jeleňa na záda. Tady by mne ani záchranka nenašla. Ale je tu kraaaasně…
Co bych na VKV změnil(a) či vylepšil(a)?
Je to parádní počin, zavedl mne do míst, která jsou kouzelná, jsou na dosah a člověku přináší spoustu radosti a klidu.
Uvítala bych návod na trasu po všech vrcholech najednou.
Jaký vrchol bych zařadil(a) do příštího ročníku?
Tu rozhlednu před Trojákem, Marušku. Preventivně jsem se u ní již vyfotila.
Můj největší cyklistický zážitek, úspěch, cíl (sen).
Příští rok bych VKV chtěla objet najednou, snad se vlezu do týdenní dovolené a neumřu. A taky bych moc chtěla nové kolo.
