Místo bydliště: Vsetín
Věk: 29
Který vrchol se mi líbil nejvíce a který nejméně?
Nejvíce se mi líbil Hostýn, je to moje oblíbené poutní místo s kouzelnou atmosférou a byl to obrovský zážitek stát v prázdné bazilice úplně sama a slyšet jen klapání svých cyklistických bot. Bez VKV bych se tam „kolmo“ asi nikdy nevydala! Tímto děkuji organizátorům VKV, že jsem mohla překonat sama sebe a snad poprvé v životě ocenit, že jsem se k nebi přiblížila díky
šlapání do pedálů. Nejmíň sympatií si u mě získal Komonec – vrchol nebyl ničím moc zajímavý (kromě dřevěné sovičky, kterou nás s kamarádkou na rozdíl od kříže rozveselila) a cesta na něj ne zrovna přívětivým terénem ubíhala ukrutně pomalu.
Který vrchol byl nejnáročnější?
Budu se opakovat, ale byl to Komonec, u každé zatáčky jsem se modlila, ať už je konec. Modlitby naštěstí byly vyslyšeny.
Na kolika vrcholech jsem letos díky VKV byl(a) poprvé v životě?
Na 16 z nich.
Jakým způsobem jsem zdolával(a) vrcholy? (na jakém kole, s kým, s přiblížením nebo vše z domu)
Zhruba půlku vrcholů jsem odjela z domu, ty vzdálenější jsem zdolávala již s výpomocí auta nebo vlaku. Během nucené koronavirové pracovní dovolené jsem vrcholy objížděla sama, postupně se ke mně přidal manžel a bratr s přítelkyní. Na kopečky jsem se vyškrábala za použití svých vlastních šlapacích sil na svém novém karbonovém kole – lehkost tohoto materiálu jsem ocenila při veškerém tlačení do kopce, čili téměř na každém vrcholu 🙂 Svůj převládající způsob zdolávání kopců bych pojmenovala vskutku jako cykloturistika – jdu pěšky vedle kola.
Kolik jsem během zdolávání najel(a) kilometrů?
474 km
Jakou veselou či krušnou historku jsem při zdolávání vrcholů zažil(a)?
Během nejpřísnějších koronavirových opatření jsem se namotivovaná vydala s kolem naloženým v autě směr Bílá. Jaksi mi ale nedošlo, že jsou aktuálně uzavřeny státní hranice a já je musím ve Velkých Karlovicích překonat. Svůj omyl jsem si uvědomila, když na mě na Bumbálce naběhla ozbrojená hraniční stráž s dotazem „Kam si sakra myslím, že jedu?“. Moje odpověď byla, že nutně potřebuji na Bílou. Následoval dotaz, co tam chci dělat (cyklistické oblečení a naložené kolo v autě asi nebylo dostatečně vypovídající), tak jsem vyhrkla, že tam „Budu jezdit na kole, protože se účastním VKV“. Nejprve na mě nevěřícně zírali, co si to dovoluju (asi nejsou bohužel fanoušci cyklistiky ani VKV), a chtěli mě poslat zpět, ale po pěti minutách prosení mě raději pustili (tímto je zdravím!). Natěšená, že jsem dokázala úspěšně překročit uzavřené státní hranice a mohla bych v případě ztráty zaměstnání rozjet třeba nadějnou kariéru pašeráka, jsem dojela do Bílé, vytáhla kolo z auta, ujela asi 10 metrů a díky špatnému zařazení převodů jsem si řetěz shodila tak, že bez nářadí nešel nasadit zpět. Se slzami v očích a desítkami sprostých slov jsem kolo nacpala zase zpět do auta, ujela 60 km domů a řekla si, že kdy už jsem ten den nejela na kole, půjdu si aspoň cvičit. Po dvou úspěšných klicích jsem si natrhla vazy v předloktí a stala se majitelkou slušivé ortézy na 2 měsíce. Díky VKV skutečně potvrzuji, že lidová rčení „Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě“ a „Na posraného aj hajzl spadne“ fungují 🙂
Co bych na VKV změnil(a) či vylepšil(a)?
Přidala bych kategorii „Nejčastěji ztracen/a“ 🙂 I když jsem majitelkou dvou chytrých telefonů i chytrých hodinek a každou etapu jsem si navíc dopředu nastudovala doma na počítači, ztratila jsem se se obvykle po prvních ujetých 15 metrech. A pokud už jsem se každých 100 metrů neztratila, musela jsem to oslavit! Na titul nejrychlejšího bikera ani miss si ambice nedělám, ale nejčastěji ztracený VéKáVéčkář bych být mohla 🙂
Jaký vrchol bych zařadil(a) do příštího ročníku?
Jakýkoli, kde je navrchu restaurace, pivovar nebo cukrárna 🙂 🙂 🙂
