Místo bydliště: Praha
Věk: 29
Který vrchol se mi líbil nejvíce a který nejméně?
Hodně se mi líbil vysílač Ochmelov a samozřejmě můj milovaný Ondřejník, ale těch vrcholů, které se mi líbily bylo vícero. Naopak vrchol, který se mi nelíbil je jen jeden a jasný. A vede na plné čáře, a to Holý vrch. Možná to je tím, jak jsme si (ne)naplánovaly cestu nebo tím, že jen přesun pod kopec byl 30 km dlouhý přejezd po rozpálené asvaltce s 37°C ve stínu, takže na finální 3 km stoupání nezbyla ani energie ani voda. S tím kopcem jsme se tak natrápily.
Který vrchol byl nejnáročnější?
To není stejná otázka jako ta o tom nejméně oblíbeném vrcholu? 😀
Na kolika vrcholech jsem díky VKV byla poprvé v životě?
Na 17. Jako havířovská rodačka mám Beskydy a okolí prošlé pěšobusem křížem krážem. Na kole jsem se nestačila divit, kolik krás a míst, o kterých jsem ani nevěděla, tam je.
Jakým způsobem jsem zdolávala vrcholy?
Teď se pohodlně posaďte, dejte si nohy na stůl, pivo do ruky a užijte si následující čtení. Tisíc lidí, tisíc dojmů. A zde je jiný příběh ze stejné cesty s Markét :).
S Marki se známe od střední a jednou za rok vymyslíme nějakou „ptákovinu“ na týden. Jednou je to u ní v Edinbourgu a jindy to vyjde na Česko. A tak jsme se letos dohodly, že pojedeme VKV. Marki je z malé vesničky u Rožnova, kde jsme taky měly sraz. Já jsem v Praze sbalila saky paky a další věci, které by jeden u cyklisty nečekal. No nedivili byste se, kdybyste otevřeli můj bágl a našli tam šaty a střevíce? Jela jsem totiž přes můj rodný Havířov, kde se ve stejný den jedna má kamarádka vdávala a druhá se se svobodou loučila. Řekla bych tedy, že mé dobrodružství začíná už zde, kde jsem z jedné párty běžela na druhou a pak zase zpátky :D. No pak nastal „předden“ D a já se sbalila a z Ostravy jela vlakem za Marki na Hutisko. Jedna krosna a cyklovak na zadku kola. Ve vlaku jsem si o pomoc ani říkat nemusela, myslím, že když mě lidi viděli, ani neměli čas si klepat na čelo a už se ke mně hnali, aby mi s kolem pomohli do vlaku, z vlaku, do schodů či jen podrželi dveře. Díííky všem! V Rožnově jsem naběhla do cykloservisu, že bych nutně potřebovala vyměnit mé nášlapové špapky za normální. Je mi jasné, že na kole pojedeme jen část výletu a zbytek kolo potáhneme :D. Jupí, vyrážím z Rožnova na Hutisko. (To „huráá“ mi vydrželo skoro celou cestu, pak bych tu krosnu nejraději někam zahodila). Uff, dorážím do cíle a okamžitě vím, že jsem na Moravě, přivítaná jsem sklenkou vína.
Večer sedáme ke stolu a začínáme plánovat. Nevím, zda bych to tedy nazvala plánováním. Sedly jsme si ke stolu, otevřely mapu vrcholů a vzdušnou čárou si trasu vymyslely. Pak jsme ty vrcholy navolily do map a ejhle, plán je na světě. Abychom si kontrolovaly, zda jsou vrcholy sjízdné nebo četly rady ostatních, kudy se na vrchol dá nejjednodušeji dostat, nás ani nenapadlo. Nebo možná napadlo, ale to by nebylo takové dobrodrůžo. Nutno podotknouti, že vůbec před tím, než jsme vyrazily, byl Markétit plán ten, že celou VKV ujedeme za tři dny. Já jsem v tom trochu realista a tento plán jsem od začátku bojkotovala. Celkově nám to trvalo 6 dní a myslím, že jsme obě měly dost :D.
Další den tedy nastal den D a my jely do Rožnova, abychom se přesunuly do Bystřice pod Hostýnem, který jsme si vybraly jako výchozí bod. Odsud vyrážíme na Hostýn, lesem nelesem pak dále na Chladnou, která nás nechala chladnými i když jsme ji přejely a musely se na ni vracet. Následova kopec Baťkova-Chléviska, kde jsme se rozhodly, že na každém dalším vrcholu vyfotíme nějakou ptákovinu a na západ slunce jsme dorazily k Vodní kapličce, no načasování parádní. Zde koukneme do mapy a rozhodujeme, že dnes přespíme na Komonci, však s čelovkami to v pohodě dojedeme. Asi jsme předpokládaly, že i následující vrchol bude stejně sjízdný jako ty první zdolané. Ve vesnici pod Komoncem tedy nespěcháme, jíme, lenošíme, je nám do smíchu a pak za tmy vyrážíme vzhůru na Komonec. Po prvních metrech v lese to vypadá asi takto: Marki: „Já se bojím“, já: „Já as taky“. Akorát Marki se bála medvědů, já toho, že nás někdo přepadne :D. Podle map má být na vrcholu krásný přístřešek na spaní, moc se těšíme. Brodíme se bahnem nebahnem, na kole jsme neseděly ani nepamatujeme, brašna na kole už není taková výhra, jak se zdálo dříve. Poslední kilometr a jsme na zaslouženém vrcholu. Kde že je ten přístřešek? Někdo si z nás udělal šprťouchlata a my vytahujeme spacák a uleháváme do kapraďo-ostružiní. Prý jsou ze spacáku krásně vidět hvězdy, což já, se sundanými čočkami už bohužel nevidím, ale i ten rozmazaný flek je moc pěkný.
Ráno se probouzíme do krásného dne, rychle se nasnídat, potkáváme první turisty, kteří Komonec zdolali, přemýšlíme nad pozváním na kávu, ta by tedy bodla, balíme saky paky (i když bych tam nejradši nějaké to kilo nechala) a vyrážíme přes Luhačovice na Holý vrch. Už od rána peče slunce, až je ze mě „medium rare“. Aby ze mě nebylo „medium well done“ skáču do přehrady až do za mnou zasyčí. Marki neodolá, jen to vedle mě žbluňklo. Pak si ještě dáme snídani v kempu.. a pak už není zbytí a musíme vyrazit směr Brumlov- Bylnice. Je vedroooooo. Už si zase připradám jako ten steak na té pánvičce. Jen ten přejezd pod Holý vrch je asi 30 km do mírného táhlého kopečka po rozpálené asvaltce, o stínu si můžu jen nechat zdát, o jakémkoli stínu, beru jakýkoli odstín, ale nikde žádný není. Nechápu co tu Marki pohání, jestli to, že ve Skotsku slunce není, ale kdykoli na mě čeká, čeká na slunci, já ji přejedu a zastavuji až v prvním stínu. Cestou tedy několikrát zastavujeme v řece, částečně pro osvěžení, částečně je to naše sprcha. O to víc mě překvapí, když po této koupeli vylezu z řeky a dva malí caparti si na nás ukážou prsty a okomentují to „Koukej na ty prasata“. Dřív než se nad nimi stihnu pohoršit, si všimnu dřevěných prasat, které jsou všude kolem nás. Už jsem si říkala, že nemůžu tak smrdět. Konečně se dostáváme do Brumlova. Jupí, sice to bude do kopce, ale určitě půjdeme lesem, a v lese je co? Stín. Tam nám bude hej!! Jak jen jsem se mohla tak zmýlit. Na kole nejde jet, kolo se nedá táhnout, a jakmile člověk na chvíli zastaví, tak se stane stínem sám jak je obalený mravencema, kterých je zde nespočet. A tak táhneme dál. Pokud jsme si stěžovaly, že kolo táhneme, tak jsme asi netušily, že to jde i hůř.. brzy si začínám zpívat starou tramskou písničku (kterou do konce výletu nepřestanu zpívat a která tak nějak sedí), a to „Po kotníky louže, sakra to klouže; po kotníky louže, sakra to klouže; jinej by to vzdal my jdem dáááál.“ My to tedy rozhodně nevzdáfáme a tak se dál brodíme kalužemi, bahny, vyježděnými koryty, až se v pozdní odpoledne dostáváme na náš dnešní první zdolaný vrchol. Na Durch je rozhodnuto, že pojedeme přes česko-slovenskou hranici, určitě to tam bude hezké. Hezké to sice bylo, míň hezké bylo to, že jsme byly vez vody, takže nakonec jsme si načerpaly vodu z jakž takž čistého horského potůčku. Však prdel se s případnými bakteriemi už nějak popere. Na západ slunce dorážíme na Durch, I zde dochází na to, že otevíráme mapy a rozhodujeme se, kde budeme dneska spát. Vyhrávají Pučínské skály, je to po cestě, bude to moc hezké. Vyrážíme tedy tím směrem, ve vesničce pod Pučínem jdeme do restaurace pro zaslouženou večeři, kde nás číšník obyde slovy, že co si my turisti myslíme, že nám bude vařit do desíti večer ne? Hmmm, jo, to jsme myslely. Nabídnuté brambůrky k večeři odmítáme a přesouváme se do hospůdky přes cestu, kde je o nás královsky postaráno. Půlnoční výšlap na Pučín si užívám. Je stín (dá se tma nazvat stínem?), je chladno, dá se dýchat, vypitá tekutina se hned nevypotí a to nejlepší.. člověk nevidí vrchol kopce, a tak prostě šlape a šlape a najednou ani nevím jak a jsem nahoře. Rychle rozestlat spacák a bivak, a lusknutím prstů upadnout do říše snů.
Probouzíme se do krásného ráno, nic horšího než včera nás určitě nemůže potkat. Jooo, to by jeden nesměl plánovat trasy vzdušnými čarami a turistickými značkami. Na mapě jsme sice viděly, že tam jsou skály, ale tak nějak jsme si myslely, že tam na nás bude čekat rovná cesta a po obou stranách budou ty krásné skály a že se jako budeme kochat. Znáte Kokořínsko? Tak něco takového. Kolikrát že už jsme se to za celou tu cestu mýlily? 😀 My jsme přes ty skály musely projít, každou chvíli jsem čekala, že se vedle nás objeví jištěný horolezec a bude se divit, co tam děláme my, s koly. I když to byl jen kousek pro pěšího turistu, pro nás to bylo neskutečné trápení. Pak naštěstí nasedáme na kolo a chvíli zase jedeme. Dorazíme na Šerklavu, vody máme zase málo, ale podle map tam jsou v okolí nějaké studánky. Asi ale zrovna nebyly doma, když jsme se snažily je najít. Po obědě v Huslenicích skáčeme do řeky, aby z nás zase nebyl ten steak a vyrážíme k vysílači do kopce. Cestou nám někteří fandí a jiní tvrdí, že to určitě nedáme. My všem ukážeme záda a na vrcholu máme ještě tolik energie, že se snažíme o synchronizovanou stojku na fotku :D. No neklaplo to. Energie by zbyla, ale čas utíkal. Poslední dva vrcholy, dřevěné sochy Sáma a Svatopluka na nás čekají. V hlavě si hrajeme s myšlenkou, že stihneme i Petřkovickou horu. Po tom, co se prodíráme křovím, do kopce, s kolem k Sámovi (nebo Svatoplukovi?), si to rozmýšlíme, přeci jen si už nevidíme na špičku nosu. A jak jsem za to ráda, když tam o tři dny později potkáme kvičící divočáky. Jedeme tedy z Valmezu po cyklo do Rožnova a pak do posledního kopce na Hutisko. Tam nás všichni vítají, jako bychom se vrátily z expedice na severní pól. Je však příjemné mít v lednici navaříno. Děkujeme!!
Další den Marki pracuje, a tak vyrážíme až večer. Jedeme tedy na Třeštík a kapličku Naděnku a byť se to může zdát jako trasa krátká, my kola zase tahaly po neterénu. Někdy si říkám, že ta funkce kolo-člověk byla obrácená, kolo se vezlo a já tahala. Když jsme však na kolo zase nasedly, už jsme si broukaly „Já sa mám, já sa mám, bicikel ma nese a já som jeho páááán“. Domů se nedostaneme jen tak lehce a ještě musíme vyšlapat půlnoční Soláň. Závěrečný zkopeček a šup do postele. Další ten bude totiž náročný, mámem tam naplánovanou další stokilometrovou trasu.
Plán zněl jasně, vyjet na Radhošť (Pustevny) před tím, než se otevřou parkoviště a lanovky pro turisty. Jsme připravené, kola venku, bágly sbalené. Marki chce zapnout Garminy a hodinky nikde. A tak všichni hledáme. Ani si nedovoluji zmínit, abychom vyjely bez nic, odpověď znám, a tak hledám dám. Po čtyřiceti minutách úspěšného! hledání, vyrážíme. To se mezitím z cesty na Pustevny stala dálnice a nás míjí jedno auto za druhým. Je až smutné, kolik aut nedává blinkry. Nejde o to, že nás toto konkrétní auto přejede, spíš ty auta za ním o cyklistech nevěděli a to bylo horší… „první auto bez blinkru předjíždí, druhé auto cykllistu přejíždí“. Takový jsem z toho občas měla pocit. O to větší radost jsem měla z příjezdu na Pustevny. Vlastně byla moje radost několikanásobná. Beskydy mám prošle křížem krážem a vždycky jsem čubrněla, jak to někdo může vyjet na kole. Ještě v červenci během mé dvoutýdenní dovči v Beskydech jsem k těmto cyklistům vzhlížela a doufala, že si Pustevny taky jednou na kole vyjedu (s tím, že jsem myslela, že to pro mě bude celodenní výlet). A teď tady stojím v sedle, nahoře na Radhošti, ani to nebolelo a do celodenního výletu to má taky daleko, čeká nás dalších 80 km do cíle. Rychle se osvěžujeme birellem a frčíme dál. Sjezd do Trojanovic je naprosto zasloužený. Po Radhošti jedeme na Ondřejník a já mám v hlavě ty nejhorší scénaře, jak já zase budu to kolo tlačit až na vrchol. O to milejší bylo překvapení, že vrcholem byl vlastně podvrchol – chata Ondřejník. Ondřejník mám moc ráda. Dáváme tam pauzu s kozama a pak frčíme na Gruň. Asi nám bylo takové teplo a mozky přehřáté, že jsme si myslely, že když to vyjedeme po lyžařském svahu, tak že se asi schladíme. Jinak si neumím vysvětlit, proč jsme si zase vybraly nesjízdnou trasu :D. Po Gruni následuje další zasloužený sjezd ke zvonici Martin. No a tento sjezd je vynahrazen naprosto nesjízdnou bahnitou dokopečkovou trasou. Bahno je tak hluboké, že mi do bot teče vrchem. Nejsem si jistá, jestli ty ponožky budu ještě hctít kdy nosit. Až mi jich je líto, co vše si zažily :D. Jupííí, jsme na vrcholu. A ještě větší jupí za paní, kterou jsme potkaly a která nám rozmluvila cestu „močály a bažinami“, kterou mapy zase určily jako pro „horské kolo sjízdnou trasu“. Jedeme tedy domů a přemýšlíme, jak spojit poslední tři vrcholy, na které nám zbývá poslední vrchol.
Vyrážím o hodinu dřív než Marki, ona je rychlík a plán je takový, že mě po cestě potká a na finální vrchol dojedeme spolu. Jedu přes Zvoničku Kyčery a Pramen Jičínky a čekám, kdy už mě dožene. Naše propočty asi nevyšly a já už si to tahám na poslední vrchol Petřkovickou horu, pomalu se stmívá (to jsem si myslela, že pomalu, jakmile člověk vejde do lesa, z „pomalu“ se stane „lusknutím prstů“). S Marki si tedy voláme, prý už bude kousek za mnou. Jdu tedy dál sama a ani nevím jak a najednou je tma. Musím se prodrat křovím, abych se dostala na žlutou turistickou. S Marki jsme na drátě a domlouváme se, že na ni počkám, že bude lepší, když půjdeme černočerným lesem dál spolu. To, že na mě z lesní cesty vyběhl divočák ji neříkám. Sama sebe přemlouvám, že to byl tlustý pes a čekám, až vyjde jeho pániček (a asi bych čekala doteď). Další hovor s Marki zjišťujeme, že si z nás mapy.cz udělaly srandu a na poslední 3 km nás každou vedla jinou trasou. Nezbývá nám nic jiného než se sejít v cíli. Pro mě to znamená vejít do toho tmavého lesa, ze kterého vyběhl ten divočák, pro ni to znamená proběhnout kolem 14 svítícich očí. Tři dva jedna teď. Běžíme, myslím, že kdyby nám to někdo stopoval, tak trháme rekordy. Neumíte si představit tu radost z toho shledání. Posledních 200 metrů k Petřkovické hoře, na které se za zvuků kvičení fotíme a pak už jen pryč z tohoto místa. Jedeme o sto šest, každá si zpíváme. Tentokrát ne pro radost, ale abychom případné bachyně vyplašily. Občas si jen povídáme, jen tak pro sebe. Prostě nahlas. Ufffff, po třech kilomemtrech se dostáváme do osvětlené vesnice, chceme spočnout, dát si svačinu, na kterou nebyl čas. A ejhle, už na nás zase něco kvičí. Naskakujeme na kolo (už to máme natrénováno) a prcháme. Tentokrát se rozhodujeme, že už nechceme další popůlnoční vrácení domů a tak spěcháme do Valmezu, ze kterého nám za dvacet minut jede poslední vlak. Domů jsme dorazily sice ve stavu, že kdybych byla mladší, asi by na mé rodiče volali sociálku, ale živé a veselé. Až mi je líto, že tento výlet končí. Na druhou stranu si neumím představit, že by to bylo delší, to kolo potřebuje větší servis než já.
Kolik jsem během zdolávání najela kilometrů?
Do dálky 44 km, do výšky 10 km, až jsem se ke konci musela ohlížet, aby mě nesrazilo letadlo.
Jakou veselou či krušnou historku…
To by bylo jedno Ctrl Cizí, Ctrl Vlastní z rozepsaného příběhu.
Co bych na VKV změnila, vylepšila?
Na VKV vůbec nic. Naprosto jsem si to užila. Smekám kloubouk dolů před organizátory.
Jaký vrchol bych zařadil do příštího ročníku?
Soláň, když už jsme přes ní musely tolikrát domů 😀
